fbpx

Jak jsem překonala strach, paniku z řízení auta….

Už dávno jsem si přála řídit auto, být pánem svého času, zažívat takové to pohodlí, svobodu. Jednoho dne jsem si řekla, že si udělám autoškolu. Tato myšlenka mě napadla v době, kdy jsem byla podruhé těhotná. To, že jsem těhotná, nebyla přece překážka, říkala jsem si. Rozhodla jsem se a šla do toho.

Nevybavuji si už, kolik jízd jsem odřídila do mého osudného dne, kdy jsem měla autonehodu. Jela jsem cestou, která mi nebyla extra příjemná, samé serpentýny a do toho pršelo, ale neměla jsem strach ani obavy, nepomyslela ani trochu na to, že by se mi něco mohlo stát. Prostě jsem jela. V poslední serpentýně, v zatáčce se proti mně vyřítilo auto, jak pršelo, narazil do mě. Neměla jsem šanci se tomu autu vyhnout. Po mojí straně byla totiž stráň.

Pamatuji si, že to byla velká rána, dostala jsem volantem do břicha, narazil přímo na stranu řidiče. Byl to šok. Nic se nám v tom okamžiku nestalo. Auto bylo na odpis, urvané přední kolo na mojí straně. Pro auto přijela odtahová služba. Když přijeli policajti, proběhl výslech do protokolu, to bylo vše. Odvezli mě domů. Nic mne nebolelo, tak proč mě měli asi kontrolovat, i přesto, že jsem byla těhotná. Jenže druhý den mi bylo špatně, ztvrdlo mi břicho. Při kontrole v porodnici zjistili, že se mi rozjel předčasný porod.

Moje reakce byla taková, že to přece ne, byla jsem teprve cca ve 22. týdnu těhotenství. Doktorka mi akorát řekla, že když se nepodaří zastavit porod, proletím se vrtulníkem do Podolí, u nás ve městě nebyli na předčasné porody vybaveni. Když to zkrátím, nepodařilo se moje těhotenství udržet do konce, porodila jsem na osmém měsíci a Daník to odnesl tím, že byl stále nemocný a naše přechodné bydliště byla nemocnice. Daník má různé poruchy a epilepsii k tomu. Dříve jsem si dávala za vinu, že to bylo tou autonehodou.  Takže autoškolu jsem nedokončila, můj sen se rozplynul. 

Jenže po mém rozvodu, mi moje kamarádka řekla, že si bude dělat autoškolu a že bych do toho mohla jít s ní. Moje první reakce zněla: „ani náhodou, no ne, žádnou autoškolu už dělat nebudu, kašlu na to, mám strach“! Moje kamarádka se mi moje negativní myšlenky snažila rozmluvit a povzbudit mě. Ve finále jsem do toho šla a začala dělat autoškolu podruhé. Jak jsem sedla do auta, učitel mi řekl: „vy ale nesedíte za volantem poprvé, že….. Řekla jsem mu moji situaci a že mám strach, ale jdu do toho. Autoškolu jsem udělala a já měla obrovskou radost, že jsem ji zvládla a překonala. Nojooo, ale k čemu mi byla, když jsem nevlastnila auto. Řidičák jsem tedy měla, ale nejezdila jsem, neměla jsem čím…..

Když jsem se po rozvodu krůček po krůčku zvedala, psala jsem si, že mám auto a budu řídit. Byla to ovšem dlouhá cesta. Moje přání nebylo tak silné, protože jsem ve skrytu duše měla strach a paniku, jestli bych zvládla sednout do auta, za volant a jezdit. Myšlenka to byla fajn, psala jsem si ji často. Měla jsem i vizi, jaké auto chci. Chtěla jsem KIU SPORTAGE. To byla skromnost, že? Hned takový auto. Co mě opět napadlo, že bych si ji mohla vyzkoušet. Zavolala jsem do prodejny aut a domluvila si, že si auto zkusím.

Vzhledem k tomu, že jsem nebyla vyježděná, poprosila jsem prodejce, aby mě svezl. Koukal na mě, že jsem se asi zbláznila, v autě jsem mu vysvětlila moji situaci a přání. Chtěla jsem v tom autě sedět, užít si ten zážitek, jaké to je. Prodejce mi nabídl, jestli si KIU nechci půjčit na víkend. To jako fááákt můžu? byla moje reakce. Nojo, jenže kdo mi tu KIU odveze před barák?? Vše jsem si zařídila a KIA stála před domem. Měla jsem radost. Poprosila jsem kamaráda, aby se mnou vyjel mimo město a  mohla se svést, projet. Vyzkoušet si ji. Ten zážitek byl nepopsatelný, řídila jsem KIU, dojela jsem domů v pořádku. To byl pro mě velký náboj. Jednoho dne prostě mít to auto budu, budu řídit. Ušetří mi čas, budu jezdit v pohodlí. Auto si prostě zasloužím, chci auto. Ale pořád moje přání nebylo tak silný a jistý. 

Až se jednoho dne stalo něco, s čím jsem ve skutečnosti nepočítala, neplánovala. Po tom, co jsem si půjčila KIU, uplynuly tři roky. V ten den jsem vstala a řekla si, do konce týdne si koupím auto. Pořídím si ke svým 40tinám auto.  Svoje okolí, přátelé jsem šokovala, protože, co jsem si to zase vymyslela. Jani, to auto stojí peníze, povinné ručení, seš si jistá, že to dáš? Věřila jsem tomu, že auto mít budu, že to vše bude ok. Teď je ten správný čas, teď je ten moment.

Nebylo to ale tak jednoduchý si pořídit auto, za částku, kterou jsem měla k dispozici. Trvalo to skoro věčnost, tedy pouze jeden měsíc, pro mě to byla věčnost. Když se mě zeptal kamarád, jaký auto chci, tak doteď se tomu směju, protože moje odpověď byla pro všechny legrační. No, chci buď bílý nebo červený. Touto odpovědí jsem pobavila většinu mých přátel. Na KIU SPORTAGE jsem ovšem peníze neměla. Takže jaký auto teda chci…..

Chtěla jsem malý autíčko. Když jsem byla skoro už zoufalá, že auto neseženu, najednou kamarád říká, když jsme obcházeli Autobazary…. Hele Jani, tady máš auto…. A je bílý. Uf, vy jste se zbláznili, vždyť je to velký auto, to nechci. To auto, který jsem nechtěla, je už moje a stojí před domem. Je to Peugeot a je to sedan, takže trošku takový koráb. Super auto mám, tak teď se budu znova učit řídit. Měla jsem strach, žaludek sevřený, bože to byly nervy. Zaplatila jsem si kondiční jízdy v autoškole. Učitel ze mě také cítil, jak jsem nervózní, jsem celá vyklepaná.

Řekla jsem si, že tomu dám dva měsíce a budu jezdit sama. Nedala jsem to, strach a panika převládaly. Co budu dělat, auto stojí před domem a já na něj akorát koukám z okna. Říkala jsem si, že to dám, že to zlomím. Nedařilo se mi. Bála jsem se. Měla jsem strach, že se nerozjedu na křižovatce, že mě jiné auto rozstřelí. To byly šílené představy a bludy. Prosila jsem svoje přátelé, aby se mnou jezdili, ač byť někde mimo. Nešlo mi to, nohy mě neposlouchaly, klepala jsem se. Tak moc jsem ale chtěla, abych řídila, zbavila se strachu.

Když jsem měla několikátou jízdu s učitelem, zeptala jsem se ho, jestli už můžu do provozu. Řekl mi, že už ano, že už to dám sama. Měla jsem radost, ale sama jsem stále nejela. Řekla jsem si, že ten můj pocit strachu musím zválcovat, zlomit. Dala jsem si cíl, že budu jezdit každý den, i kdyby jen malé kolečko, ale musím. Co mě pobavilo, když u mě byla moje úžasná kamarádka, která je těhulka a říká mi, že se můžeme projet. Ok, tak jo, super, projedeme se. Sedla jsem za volant, ale dostavil se strach a nechtěla jsem ani nastartovat, bože.

Dělala si ze mě legraci, že kdyby začala rodit, že bych ji tam snad nechala, a já jí na to řekla, “nee… poslala bych tě na autobus.” V ten moment jsem sešlápla spojku a jely jsme …. Kamarádka mi říká. “Janinko, ale už začni jezdit, protože jezdíš dobře.” Toto jsem začala slýchávat a jako bych měla potřebu, aby mi to někdo musel říct. Do háje, kde je nějaká moje sebejistota, kdy jí zlomím. Bylo mi to moc líto. 

Nějaký den potom, jsem byla doma a koukám na to svoje auto a moje myšlenky mi našeptávaly: „no běž, jdi a jdi řídit, běž se projet, sedni do toho auta a nastartuj“. Usmála jsem se a  svoje myšlenky poslechla. Sedla do auta, nastartovala a jezdila si krátký okruh. Moje slovní zásoba byla pestrá – mluvila jsem si sama pro sebe peprně. Měla jsem takovou radost. Vážně řídím sama a jsem v autě sama. Zaparkovala jsem a ten pocit nikdy nezapomenu. Slzy z očí se mi valily. Týden na to, jsem zjistila, že jsme objednaný k zubaři se synem. To byla výzva jet autem. Nejprve jsem si celou trasu naplánovala, jela s kamarádkou. Pak už sama, se synem. Ten mi vůbec neradil, neříkal, co mám dělat. Bylo to vše jen a jen na mně.

Ten pocit, že jsme přijeli domů, ten čas, co jsme ušetřili, to pohodlí a ten pocit, že jsem to dala, byl úžasný. Další den na to jsem si řekla, že si poprvé v životě pojedu sama nakoupit. Sedla jsem do auta a nic. Ono pršelo a co jsem udělala…. Napsala mojí kamarádce s tím, že jestli mám jet, když prší. Bože, asi jsem jí pěkně rozesmála. Odpověděla mi, ano, jasně, že pojedeš. Když budeš někde na cestě a začne pršet, co uděláš, nepojedeš? Jani, dej mi vědět, až budeš doma zpátky, čau. Uf, jako mám fakt jet, když prší …. No, do háje, tak jo.

Nastartovala jsem a jela. Přála jsem si svoje takové místo na zaparkování, abych vyjela úplně v pohodě. Bylo tam, čekalo na mě. Krásný, krásný pocit, že jsem se nemusela tahat s nákupem po městě a jet autobusem. Neskutečný pocit, ta úleva. Jsem šťastná, že jsem to dala. Krásná práce, jsem si řekla pro sebe, jsem na sebe tak pyšná. Zlomila jsem svého největšího životního strašáka. Odpoledne mi volal syn, abych pro něj přijela do posilovny. To mě rozhodilo, protože jsem s tím vůbec nepočítala. Ale jela jsem, přece ho tam nenechám, je to výzva. Opět úžasný pocit. Nabírám syna a jedeme zpět domů. Trénuju každý den, jezdí se mnou přátelé a já jim děkuju za to, že se nebáli a nebojí, protože mi neskutečně pomohli. Vážím si toho. Zítra budu vyzvedávat ve škole mladšího syna a pojedeme k lékaři. 

Je to o tom, že i přesto, že jsem měla neskutečný strach a paniku, nevzdala jsem to.  I když auto stálo před domem týden a já do něj nesedla, nekritizovala jsem se, nebičovala. Tak to dám příště, uklidňovala jsem se. Krůček po krůčku začínám řídit. Jsem šťastná, že jsem tento krok dala a překonala. Bylo to pro mě správné rozhodnutí. Moje přání se splnilo, protože bylo silný. Dala jsem si cíl, který jsem dodržela. Nyní nemám už tak velký strach, ale mám velký respekt na silnici. Co tím chci říct?? „že čemu věříme, to vše se stává naší realitou. A tím, že jsem věřila, tak jsem strach z řízení auta zlomila. Věřím, že se rozjezdím a jízdu autem si budu užívat. Jsem ráda, že jsem do toho šla, neskutečně mě řízení auta posunulo ku předu a teď už vím, že když jsem zvládla toto, zvládnu již cokoliv. Proč, protože tomu věřím 😊

Jana Štrymplová

Mamina samozivitelka může vše, co chce, když si to dovolí....
Kdyz na sobě začne pracovat a krůček po krucku jde za tím, co chce...
LVICE BOJOVNICE....