fbpx

Co vše se musí stát, aby Ti došlo, že můžeš vše, co chceš, můžeš mít práci, kde si tě váží, která Tě naplňuje, baví ….

Awesome brunette female in war costume holding sword and helmet on battle field.

Od počátku, když jsem ukončila střední školu, se moje zaměstnání točilo kolem trestných činů, samé lži, podvody, v podstatě vše negativní, nic hezkého, bylo toho mnoho. Nicméně jsem využívala v zaměstnání psaní všemi deseti, které mě tak moc baví. Mým prvním zaměstnáním byl okresní soud, exekuční oddělení, takže samé dluhy.

Na soudě jsem byla zaměstnaná deset let, poté jsem nastoupila na okresní státní zastupitelství, kde náplň práce byla mnohem pestřejší a zajímavější. Vzpomínám, že mi nějaký čas trvalo, než jsem se otrkala, neprotínala se práce do osobního života. Opět jsem využíval psaní všemi deseti. Ta práce mě hodně bavila. Kolektiv byl docela fajn, teda až na naší šéfovou. Tam co sedělo, bylo neskutečný. Kdo nezažil na vlastní kůži, neuvěří.

I přestože s většinou jsem si rozuměla, byla jsem oblíbená, práce mě bavila, musela jsem dát výpověď. A to proto, že tím, co se vše tam dělo, se začalo protínat na mém zdraví. Nervy pracovaly. Jen když jsem šla do práce, viděla ten barák, moje tělo reagovalo, upozorňovalo mně, abych odešla. Jenže já se vcítila do roli oběti.  Nemůžu přece odejít, jsem samoživitelka, mám dva syny, mladší syn ke všemu pořád byl nemocný, měl zdravotní potíže, kdo za mě zaplatí hypotéku apod. Toto se mi pořád honilo hlavou. Do práce jsem vstávala s odporem, nechtělo se mi. Říkala jsem si, co si na mě zase ta šéfová vymyslí, najde, opět mi bude házet klacky pod nohy. Už ten její pohled byl mazec. Přímo z ní ta negativní energie tekla. Měla zlý výraz v obličeji. 

 

Jsem pozitivní a ba naopak se učím rozvíjet, posouvat, užívat život…. Ale jak jsem se usmívala v práci, měla se dobře, tak jsem dostala další nějakou „čočku“.  Všichni okolo to viděli, vnímali, ale nic se nedělo. Prostě se toto vše ošklivé dělo dál. Nebyla jsem v tom sama. Šéfová si vybrala určité jedince a po nich šla. Věřím tomu, že jí to dodávalo energii, škodit druhým. Poslední kapkou bylo, když jsme měli pět dní indispozičního volna a fungovalo to na bázi, když jsem nemohla přijít do práce, poslala jsem SMS a bylo vyřešeno.

Nooooo, a jednoho dne jsem si vzala indispoziční volno a šéfový napsala SMS, že nepřijdu do práce. Neměla jsem tušení, že tímto dnem se vše změní, otočí. Druhý den jsem přišla do práce a šéfová si mě zavolala k sobě do kanceláře, kde byl přítomný i její nadřízený, náš pan okresní a spustila. Kde jsem byla včera, že mám „áčko“ tzv. neomluvený den, tudíž jsem porušila pracovní morálku. Načeš jsem se začala bránit a ukázala jsem, že moje SMS byla odeslaná. Moje obhajoba byla marná, i pan okresní stál při ní.

V tu chvíli jsem zkoprněla a řekla si: „To snad není možné, to jí přece nemůže projít“. Ano prošlo. A já měla absenci, a to neoprávněně. Cítila jsem neskutečnou křivdu a bezmoc. Ke všemu na půdě justice. Nedávala jsem to. A tak jsem psala stížnost, že s tímto rozhodnutím nesouhlasím, dokládala jsem od operátora podrobný výpis, že jsem skutečně SMS odeslala. Bylo mi z toho zle, takový hnus, jak absurdní… jenže to byla realita. Ve finále jsem se obhájila a svůj boj vyhrála a žádnou absenci jsem oficiálně nedostala.

Pohár přetekl a já bouchla do stolu a dala jsem výpověď. V takový společností lidí nebudu, vždyť oni sami lžou a podvádějí a jim to prochází. Bože, tomu říkám spravedlnost, jsem si pro sebe opakovala. Budiž jim to přáno. Sepsala jsem výpověď a s úsměvem odnesla. Ze šéfový byl cítit ten škodolibý výraz, jak dosáhla svého, mě vyštípat z toho místa. Dobro se přece neuznává, že …. Bylo z jejího výrazu vidět, jak mi přeje to nejhorší, abych skončila bez práce, na dlažbě, na úřadu práce….. 

 

A já taky na úřadu práce skončila, po 17letech. Byl to hodně divný pocit, být nezaměstnaná, přijít o příjem. Ale otočila jsem myšlení. Zvládnu to, dám to, vše bude v pořádku. Zdraví mám jen jedno a zasloužím si něco lepšího. Lepší na dlažbě, než být v prostředí, kde se dějí takové šílenosti. Uffff, jsem pryč …. Jsem volná, tak moc se mi ulevilo, dávala jsem sebe na první místo, hledala jiné zaměstnání….

 

Netrvalo dlouho a já práci měla. Měla jsem radost, budu se učit novým věcem. Když jsem byla na pohovoru, kolega mi tehdy řekl : „nechoď sem“. Nechápala jsem proč bych neměla. Po nějakém čase jsem procitla. Viděla, co se na oddělení děje. Byla jsem v takovém divném kruhu. Co budu dělat, co to zase má být. No nic, nevěnovala jsem tomu takovou pozornost a hleděla jsem si svého. Na oddělení panovala zvláštní energie, v podstatě skoro až negativní. Cítila jsem na sobě, jak to se mnou šije a že se semnou opět něco začíná dít.

Moje tělo je skvělý navigátor. Tělo mi dává jasný signály. Když jsem si pokládala sama sobě otázky, co dál, byla jsem opět překvapená, co mi přicházelo za odpovědi. Můj instinkt mě nabádal. Hlavou se mi opět začaly honit myšlenky a to takové, jako třeba: Jsi tady šťastná, je to práce, která Tě baví, naplňuje??? Funguje komunikace? Noooo, verdikt zněl jasně. Odejdi, tvůj potencionál a cíl je úplně jiný. Nehodíš se na toto místo, nezapadáš sem, běž a změň to. Proč bys měla čekat až se opět něco stane a budeš hledat cestičky, jak nejít do práce. Je to jen na Tobě, nikdo jiný tuto situaci nevyřeší, jen Ty sama. No a co, že máš hypotéku, jsi samoživitelka, dovol si to už sakra a začni žít a jdi si za tím, co skutečně chceš.

No, ty bláho… toto se mi vše honilo hlavou. Jako mám skončit, jooo??? Mám odejít? Jo, odejdi. Můžeš, můžeš vše, věř si a jdi. Jak jednoduchý, sepiš výpověď a jdi. Začala jsem se usmívat, tělem mi probíhala úžasná energie, chvěla jsem se štěstím. Ok, tak já skončím a půjdu. Vždyť ale nemám jinou práci, co budu dělat? Přišla mi  obratem další fajn odpověď. Jasný, je to jistota, která Tě drží, ale když to nezměníš, budeš přežívat dál. Můžeš si tady dál hnít na té tvoji židli. Začni konat, a hned. Ufffff….. 

A tak jsem se vydala na personální oddělení a vše jsem vysypala, jak se věc má. Jak celou situaci vnímám a co se děje. Nahlas jsem řekla, že chci odejít, dát výpověď dohodou, nejlépe odejít co nejdřív. Akce a reakce. Vše se dalo do pohybu. Cítila jsem se skvěle, protože jsem udělal krok k tomu, abych odešla a změnila svoji situaci. V práci jsme v podstatě půlku života, přece nebudu přežívat. Já jsem pisatel svého života. 

Připomněla jsem si svoje moto: „Užívej života každého dne, jako by byl poslední, až ten den přijde, tak abych mohla říct, můj živo byl fajn, to byla jízda. Ale na tomto místě, pozici to jízda skutečně není, přežívám. Toto se mi už opakovat nebude, zasloužím si něco víc a lepšího. Moji synové mě potřebují zdravou, pozitivně naladěnou s úsměvem na tváři, a tak riskuju, vybočuju, vycházím z jistoty, komfortní zóny. Ok, končím odcházím, jdu pryč. …. 

A tak jsem teď ve fázi, kdy jsem bez zaměstnání. Ale věřím, že mě cesta navede správným směrem. Věřím, že si zasloužím fajn šéfa, který bude lídr a svůj tým povede k tomu, aby vše fungovalo v pozitivním slova smyslu. Věřím, že moje vize, přání se splní. Věřím, že existují lidi, kteří jsou nastaveni podobně, jak to vnímám já. Toužím mít takové zaměstnání, ve kterém mohu být sama sebou. Ano, když šéf, tak pociťuji respekt a autoritu, ale jsou určité hranice, přes které vlak nejede…. A proč? Protože se mám ráda a myslím především na sebe. Moji synové mne potřebují zdravou a tak riskuju, vybočuju, vycházím z jistoty, komfortní zóny. 

 

Život je příliš krátký na to, abychom přežívali 😊

Jana Štrymplová

Mamina samozivitelka může vše, co chce, když si to dovolí....
Kdyz na sobě začne pracovat a krůček po krucku jde za tím, co chce...
LVICE BOJOVNICE....